Education Bubble, aneb jak vláda dokáže tunelovat vzdělávací systém

Vzdělání je možno považovat za vzácné, ostatně jako téměř každý jiný ekonomický statek. Jestliže je vzdělání vzácné, mělo by mít svou cenu, která by měla být utvářena dle nabídky a poptávku na spontánně fungujícím trhu a dle společensky schválených pravidel. Co se stane, když zasáhne nějaká entita, např. vláda, do systému vzdělání a ovlivní jeho cenu?

Images, Google

V době psaní tohoto příspěvku jsem studoval na universitě v USA a jednoho podvečera jsem s americkými přáteli, také studenty, zabrousil na téma vzdělání v USA a systém půjček pro universitní vzdělání. Během rozhovoru jsem zjistil, že téměř všichni studenti mají půjčku, kterou musí pravidelně měsíčně splácet. Ve většině případů rodiče fungují jako zajištění, resp. ručitelé, kteří očekávají, že jejich „děcko“ vystuduje elitní universitu a najde si odpovídající zaměstnání. Je na tom něco překvapivého?

Pravda je, že přístup amerických studentů ke vzdělání je naprosto někde jinde než v ČR. Až jsem se styděl, že jsem v době studia na universitě v Praze obětoval studijní večer a vyrazil jsem do nočního města. Skutečně studenti, které jsem potkal, pilně studovali každý den, a připravovali se precizně na všechny čtyři testy, které museli za semestr absolvovat z každého předmětu. Čím více jsem se zamýšlel, tím více jsem si uvědomoval, že když má někdo půjčku na vzdělání, musí se „sakra“ snažit, aby školu řádně dokončil a mohl půjčku splatit. Na tom není nic špatného, nebo ano?

Nicméně zpět k otázce, zda je něco překvapivého na studiu na universitě s pomocí půjčky? Čím více jsem o tom přemýšlel, tím více jsem si uvědomoval, že většina studentů a jejich rodičů se stává obětí (ne)zamýšlených důsledků kooperace mezi bankami a vládou. Nyní ponechme stranou podmínky a podrobnosti půjčky a zamysleme se na ekonomickou podstatou. Jsem možná trochu postižen svou averzí vůči všemu, co vláda za „cizí“ peníze (peníze daňových poplatníků získaných ať už přímým zdaněním nebo pomocí odborně definováno deficitního financování) provádí. Avšak, zde je příklad hovořící za vše. Pokud se rozhodnete studovat na universitě a jste „chudí“, řekněme, že nemáte nic, a Vaši rodiče mají nízké daňové přiznání, můžete požádat vládu o poskytnutí studentské půjčky pro studium na Vaší vysněné universitě. Protože Jste „chudí“, vláda Vám zajistí půjčku, a to tak, že Vy požádáte o půjčku na studium a speciální grant, který Vám vláda s největším pravděpodobností poskytne. Ale, peníze nedostáváte Vy, ale banka, která Vám na školné půjčí. Vy Jste pouze „nastrčená figurka“, která touží po vzdělání. Laicky řečeno, vláda Vám schválí, že si můžete vzít půjčku u banky, a protože Jste „chudí“, tak Vám ji zaplatí prostřednictvím grantu. Takže peníze putují přes Vás a Vaši universitu z účtu vlády vedeného u centrální banky rovnou k bance, která Vám poskytla půjčku.

Pokud se člověk zamyslí hlouběji, dojde mu, že „americký sen“ mít vyšší vzdělání, je vlastně kopie „amerického snu“ mít vlastní bydlení, který začal někdy v roce 1938 za F. D. Roosevelta vytvořením „Government Sponsored Enterprise“ FannieMae. Dále pokračoval, mimo jiné, přes Community Reinvestment Act - 1977 a Gramm-Leach-Bliley Act - 1999 až k finanční krizi sub-prime hypoték v roce 2007 a 2008 (vlastně pokračující dodnes). Zasvěcení vědí, co pojmy v předchozí větě znamenají a tuší, kam se vzdělávací systém v USA řítí. Jedná se o typickou „Rothbardovu triangulární intervenci“, která produkuje další intervence do fungování systémů vzdělání a v konečném důsledku způsobuje neefektivitu. Udržování systému ve stávající podobě povede k (ne)zamýšleným důsledkům, které budou, v duchu „Bastiatova what is not seen“, na první pohled neviditelné, ale s největší pravděpodobností se projeví v budoucnu. Ještě bych chtěl na tomto místě poukázat na to, že v žádném případě nejsem proti systému půjček na vzdělání a už vůbec nejsem proti tomu, aby se bránilo vyššímu vzdělání pro „chudší“. Snažím se pouze poukázat na úskalí, která s sebou může vládní systém podpory vzdělání v kombinaci s „levnými penězi“ způsobit.

Důsledky, které nejsou na první pohled zřetelné, mohou být následující: na trhu se vzděláním se bude vytvářet bublina, která bude produkovat filozofy, hudebníky, ekonomy atd., kteří budou vzdělaní, rozuměj, budou mít vystudovanou universitu, ale s velkou mírou pravděpodobnosti nebudou moci sehnat adekvátní uplatnění, protože struktura ekonomiky nebude přesně odrážet jejich poptávku (jeden student na tuto poznámku reagoval, že případně bude mít okna a vůbec mu to vadit nebude); vláda bude nucena (bude chtít v zájmu vykazování činnosti veřejnosti) vytvářet další úřady, které se budou snažit trh se vzděláním redukovat tak, aby lépe odpovídal struktuře ekonomiky, nebo se bude nastavovat různé podmínky, omezení či další regulace, které bude kontrolovat; vláda samozřejmě bude potřebovat další zdroje, aby mohla tyto úřady provozovat (vyšší daně, ať už přímé nebo inflační – musí si půjčit); tím, že si vláda bude půjčovat, tím bude dále vytěsňovat potenciální soukromé investice, protože banka raději bude investovat do státního „bezpečnějšího“ dluhopisu (ano; nevíme jak dlouho ještě); opět bude docházet k přerozdělování bohatství vygenerované v ekonomice směrem k bankéřům a s nimi přízněným skupinám, včetně vlády a k dalšímu prohlubování „psychologické“ závislosti na vládě, která může plno studentům pomoci se splácením a v případě, že neseženou práci, může zajistit stavění „hladových zdí“, které by mohli pracovníci s diplomem z university budovat.

Utopický, nejen, americký sen o tom, že „každý“ má právo na vyšší vzdělání přivede tento systém do krize, která bude prohlubovat závislost na vládě a bankách. Skutečná cena vzdělání bude pomocí vládních intervencí deformována a povede k tomu, že ekonomika bude mít neefektivní počet universitních absolventů. Nadále pak také bude docházet k dalšímu rozevírání pomyslných „nůžek“ mezi stále užší skupinou bohatých (již dnes vlastní cca 1% nejbohatších Američanů asi 40% celkového amerického bohatství) a stále větší skupinou relativně „chudých“ (třeba i s universitním titulem, ale v dalekém vztahu k bankovnímu průmyslu), prostřednictvím dalších dodatečných intervencí, které na sebe tento neefektivní systém bude nabalovat. Jak by to mohlo skončit dále, raději nedomýšlím.

Cílem příspěvku nebylo kritizovat, ale poukázat na úskalí, která s sebou mohou jakékoli vládní intervence přinášet. Mějme se před nimi tedy na pozoru.